Čtvrtek 23. ledna 2020, svátek má Zdeněk
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Čtvrtek 23. ledna 2020 Zdeněk

Co víme o světě kolem nás?

30. 01. 2019 13:20:26
Přemýšleli jste někdy o tom, co víme určitě o světě kolem nás? Na mysl se samozřejmě derou naučené informace - skládá se z částic, více či méně známých energií... To ale může být omyl. Co o něm vlastně víme určitě?

Jednoduchá odpověď by zněla: prakticky nic. Vlastně ani pořádně nevíme, zda svět kolem nás existuje, dokonce nevíme ani to, zdali existujeme my. A hned na začátku bych rád upozornil na důležitou věc - obhajoba tvrzení, že možná neexistujeme, je velice obtížná. Proti zdánlivě svědčí mnoho empirických důkazů, ale také motivace průměrného čtenáře, který nechce, aby neexistoval. Naopak, celý náš život je protkán snahou o jakousi existenci a k vlastní neexistenci máme odpor. Už jen připustit možnost, že nevíme, zda vůbec existujeme a neodmítnout ji hned zkraje jako zjevný nesmysl, chce jistou odvahu a otevřenost.

Myšlenka stojící za naší možnou neexistencí je jednoduchá - kdybychom neexistovali, neuměli bychom to poznat. Jak totiž poznáme, že něco existuje? Na první pohled k tomu máme spoustu metod. Vypíchnu (z celé řady) tři.

Zaprvé, můžeme vnímat věci kolem sebe, což dokazuje, že existují. To je ovšem omyl. Ve skutečnosti nemůžeme vnímat kolem sebe nic takové, jaké to opravdu je, ale informace, které máme k dispozici, jsou vždy zkreslené naším vnímáním. Pokud před sebou vidíme nějaký předmět, můžeme si být opravdu jistí, že tam je? Bohužel nikoli. Většinou nedokážeme jednoduše rozlišit případy, kdy něco “opravdu” vidíme, kdy je to optická iluze, nebo kdy je to pouze naše halucinace (pro jednoduchost zcela opomíjím fakt, že my vidíme třeba židli, ačkoli “ve skutečnosti” to může být jen shluk elementárních částic, energií a prázdného prostoru). Lze samozřejmě namítnout, že pokud něco vidím, mohu optickou iluzi vyloučit například tak, že si na to sáhnu, nebo použiji jiné smysly, které mám k dispozici. Pořád to ale nestačí. Stejně, jako existuje optický klam, způsobující, že se nám zdá, že máme před sebou nějaký předmět, mohou úplně stejně existovat i klamy jiných smyslů. Co když je to, že předmět nějak vypadá, chutná, zní... všechno sofistikovanou iluzí? Třeba sen může být velmi živý, plný smyslových vjemů - a přece v běžném slova smyslu předměty, které se v onom snu vyskytují a které ve snu vnímáme, neexistují. O tom, že se jedná o sen, pak většinou bez tréninku v danou chvíli nemáme vůbec tušení, to si uvědomíme až po probuzení.

Všimněte si, že důkazem, že naše vjemy souvisejí se světem okolo, není ani to, že je můžeme sdílet s ostatními (že ostatní mohou mít stejnou zkušenost), ani to, že jsou pro nás osobně konzistentní (což je jen způsob jejich sdílení se svým budoucím/minulým já). Pokud je nějaký předmět iluzí, může snadno být stejně vnímán i někým dalším - ať už v současnosti, nebo v jiném čase - a to ani nemluvím o tom, že ostatní lidé, ale i naše vzpomínky, jsou svým způsobem zase naše nespolehlivé vjemy. Nepomůže nám ani to, že v našich vjemech je zcela zřejmý systém, který například na základě řady složitých vztahů způsobuje, že Země spolehlivě obíhá kolem Slunce. Samotný systém v iluzi z iluze nedělá realitu - vždyť i sen, který se nám zdá, má jakási pravidla. Ta se přitom mohou od našich bdělých zkušeností značně odlišovat, a to aniž bychom si byli schopni běžně uvědomit, že je něco “špatně”.

Zadruhé, nemůžeme-li si být jistí, že existuje okolí na základě našich smyslů, pak můžeme hledat důkaz existence vnímat sebe. Descartovské “myslím, tedy jsem” ale není žádnou pravdou, nýbrž předpokladem, od kterého jsme si zvykli odrážet dál. Když se totiž pozorně podíváme na to, jak vnímáme sebe sama, znovu narážíme na stejný problém, jako u vnímání okolí. Myšlenky jsou v podstatě vjemy, které (pravděpodobně) nějak produkuje a registruje náš “mozek” (v uvozovkách proto, protože to, co běžně považujeme za fyzický mozek, je znovu a jen náš nespolehlivý smyslový vjem) a dává je k dispozici vědomí. V podstatě se příliš neliší od běžných smyslových vjemů (jen místo o dění “vně” nás informuje o dění “uvnitř”) a pokud nemůžeme považovat běžné smyslové vjemy za dostatečné vodítko, neobstojí jako důkaz existence ani myšlenky - mohou být iluzí úplně stejně. Jediné, co nám zbývá, je ono vědomí. Tady už se dostáváme trochu na tenký led, neboť vlastně nevíme, co vědomí, pokud odmyslíme vnější vjemy a myšlenky, je. Všimněme si, že vědomí u ostatních předpokládáme na základě jeho projevů (podle toho, jak se objekt s vědomím chová), nikoli podle toho, že bychom jejich vědomí opravdu cítili. Stav bez běžných projevů vědomí vlastně klidně označíme za bezvědomí, nebo i smrt - ve skutečnosti ale nevíme, jestli při těchto stavech je vědomí přítomno, jen víme, že nemá pro nás běžně pozorovatelné projevy, stejně jako je nemá třeba kámen. A sami si naše vědomí, pokud odmyslíme vnější vjemy a myšlenky, které mohou být snadno iluzí, prakticky nedokážeme představit. Tato neuchopitelná podstata našeho vědomí je ale to jediné, o čem můžeme alespoň zhruba říci, že ji vnímáme přímo, úvaha, jestli ji ale označit za existující, by nás ale vedla dalším, velmi komplikovaným směrem.

Poslední příklad, který zde uvedu, je myšlenka, že okolní svět musí existovat (byť se vůbec nemůžeme spolehnout na to, že ho vnímáme přesně), protože kdyby neexistoval, tak přece nemůžeme vnímat ani to, co vnímáme teď, nebylo by vůbec nic, dokonce ani my, aby se někdo mohl vůbec ptát na takové otázky. To je znovu na první pohled pravda, ale má jeden zásadní háček - my vlastně nevíme, jak by svět vypadal, kdyby existovalo pouzenic oproti stavu, kdyby existovalo něco. Nic si zde přitom nepředstavujme jako prázdný prostor, vakuum. I vakuum je něco (prázdný prostor), nic není ani prostor, ani čas, je zcela bez jakýchkoli vlastností.

Pro přiblížení problému se podívejme třeba na to, “kde jsme” a jako malé dítě opakujme tuto otázku pořád dál. Brzy narazíme na to, že jsme ve vesmíru. Kde je pak vesmír? Tady se asi mohou odpovědi různit, dříve či později ale narazíme na jeden z těchto výsledků - vesmír (či něco nad ním - nenechte se vůbec zmást tím, že si myslíte, že víte, kde vesmír je a prostě si dosaďte vaši “konečnou odpověď”) je buď nikde, nebo v jakémsi nekonečném sledu něčeho (např. jiných, pořád větších vesmírů). Vtip je v tom, že stejnou odpověď dostaneme i v případě, že se namísto “kde” ptáme “z čeho vznikl” (tedy namísto na prostor se ptáme na čas či příčinu), “z čeho se skládá” nebo jakoukoli jinou otázku takového typu. Znovu je tu poslední odpovědí buď nic nebo nějaký nekonečný sled něčeho. A když si dáme ruku na srdce, tak vlastně nevíme, kterou z těchto dvou variant zvolit.

Zatím vidíme, že to, co vnímáme kolem sebe, je nějakým způsobem projev ničeho či nekonečna - tedy tak jako naše okolí pro nás “vypadá” nic nebo nekonečno. Našemu chápání je bližší zvolit si z těchto dvou variant ono nekonečno - představa, že jsme něco jako “číslo 1 mezi nekonečným množstvím čísel”, je pro nás mnohem uchopitelnější, než to, že jsme “něco nikde”.

Uvědomme si ale, že v první variantě nejsme jen nějakým číslem mezi jinými na přímé číselné ose (jako bychom si běžně představili například naši pozici na ose času nebo jiného pro nás standardního rozměru). Můžeme se totiž ptát dál - kde a odkud se vzala všechna ta čísla? Odkud se berou vztahy mezi nimi (třeba odkud se bere fakt, že jsou to všechno čísla)? Odkud se bere číselná osa? Odpovědí bude nakonec zase buď "z ničeho” nebo z nějakého jiného, nekonečného sledu, který je zase z nekonečného sledu atd. Pokud nepřestaneme na půli cesty (pozor, to je velmi lákavé) a chceme se vyhnout odpovědi, ve které figuruje nic, pak dostaneme jakési nekonečno nekonečen... cosi jako absolutní nekonečno, které je pro nás asi stejně představitelné, jako ono nic. A když půjdeme ještě o krok dál, tak mezi absolutním nekonečnem a ničím nemusí být vůbec žádný rozdíl. Zatímco opravdu absolutní nekonečno musí obsahovat úplně vše a zároveň obsahovat absenci všeho (a je to trochu logické a nelogické, ale “logicky” musí obsahovat logiku i nelogiku), opravdu absolutní nic musí neobsahovat vše a zároveň neobsahovat absenci všeho. Je v tom až takový rozdíl? Z tohoto pohledu je tedy vše kolem nás důsledkem “ničeho” (i všeho) a můžeme říci, že to neexistuje (i existuje). Včetně nás samotných.

Na tomto místě raději zastavím. Jsem si vědom toho, že jsem v posledních několika odstavcích udělal řadu skoků a závěrů, které by zasloužily mnohem větší prostor, než ve skutečnosti dostaly - nevolil jsem je proto, abych zde neprůstřelně přesvědčoval, že zároveň existujeme i neexistujeme (třeba jsem nikde ani nenadefinoval, co to je ono existovat), ale pro načrtnutí toho, jak málo si můžeme být jistí tím, co považujeme za realitu. Ve skutečnosti vše, co známe, vnímáme, nebo si myslíme, může být velmi dobře iluze, aniž bychom si toho byli jakkoli vědomi. A ono vědomí je pak jediné, co nám zbývá jako jakási jistota, ale zároveň je pro nás zcela neuchopitelné. Celé naše poznávání "okolního světa" pak nemusí být nic než zkoumání pravidel iluze. A nebo taky ne. Ať už se rozhodneme věřit jakékoli variantě, vždy se můžeme zcela radikálně mýlit. Ale to, že pro jednoduchost možnou iluzi označíme za realitu, z ní "opravdovou" realitu neudělá.

Autor: Martin Jurek | středa 30.1.2019 13:20 | karma článku: 11.54 | přečteno: 220x

Další články blogera

Martin Jurek

Jak na štěstí?

Pro někoho může být hledání štěstí smyslem života, někdo pořád na své štěstí čeká a někdo říká, že opravdové štěstí máme již teď přímo před sebou. Jak se dobrat toho svého?

15.5.2019 v 10:18 | Karma článku: 7.03 | Přečteno: 145 | Diskuse

Martin Jurek

Jak zhubnout: snadno, pomalu a pořádně

Za chvíli je léto, zhubněte do plavek! Výzva, která se pravidelně opakuje rok co rok. Mám novou výzvu: zhubněme už dnes, pomalu, ale trvale! A když začneme hned, tak do léta to pořád stíháme. Jak na to?

1.2.2019 v 8:58 | Karma článku: 18.92 | Přečteno: 991 | Diskuse

Martin Jurek

Když dva vědí totéž a přece si nerozumí

Znáte to. Občas potkáme někoho, kdo na základě stejných informací dospěje k úplně jinému závěru. Dohadujeme se, oba máme pocit, že jeden mluví o koze a druhý o voze, nechápeme se... a často jak jinak, než úplně zbytečně.

18.1.2019 v 13:13 | Karma článku: 7.65 | Přečteno: 257 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Karel Trčálek

Elekromobily jsou zelená habaďůra, do dvou let se ukáže jejich neudržitelnost

Člověk nemusí být zrovna prorok, nebo rovnou vizionář, aby mu bylo jasné, že elektromobily jsou už od začátku naprostý nesmysl

22.1.2020 v 19:10 | Karma článku: 14.10 | Přečteno: 588 | Diskuse

Petr Šimík

O antisemitismu

Židé nemají právo si stěžovat. Už tak jsou protěžováni. Aneb má odpověď panu Altmanovi na údajně nový holocaust. A jiným, kteří se tímto tématem zabývají.

22.1.2020 v 15:54 | Karma článku: 10.71 | Přečteno: 517 | Diskuse

Pavel Hewlit

Jak nám málem přepadli tramvaj (terorismus na kolejích)

Historky o ukradených tramvajích v DP máme a jsou to ty historky, které se vždycky staly moc dávno, staly se kamarádovi kamaráda a každý za jejich pravost položí hlavu na špalek, ale nikdy to doopravdy neudělá.

22.1.2020 v 14:25 | Karma článku: 24.65 | Přečteno: 707 | Diskuse

Karel Trčálek

Poslední křesťan zemřel na kříži a Nietzsche zase v blázinci

Věru, je to těžké rozhodnutí. Zemřít raději na kříži, nebo raději v blázinci? Opravdu nevím, jak se rozhodnout. A co vy, jak se rozhodnete vy. Na kříži, nebo v blázinci?

22.1.2020 v 14:23 | Karma článku: 8.72 | Přečteno: 179 | Diskuse

David Vlk

Ženy jsou příšerně zodpovědná stvoření.

"Ale tati, rozumíš nějaký ten infarktíček, autonehodička, nebo ráno zakopneš v koupelně o tu hromadu ponožek vedle koše na prádlo, spadneš a řinkneš se hlavou o záchodovou mísu a..........."

22.1.2020 v 13:41 | Karma článku: 25.15 | Přečteno: 854 | Diskuse
Počet článků 6 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 422

Píšu o tom, co mě zajímá a o čem něco vím - pro radost ze psaní i proto, abych si utřídil myšlenky. S psaním blogu mám zatím jen velmi málo zkušeností a i proto budu rád za konstruktivní zpětnou vazbu :)

Najdete na iDNES.cz